Premiéry

Životní osudy zakladatele německé romantické opery Carla Marii von Webera byly do značné míry spjaty s českými zeměmi. V letech 1813 – 1816 působil jako kapelník v pražském Stavovském divadle, zamiloval se tu do herečky a zpěvačky Caroliny Brandtové, s níž se v roce 1817 v pražském kostele sv. Jindřicha oženil. Do Čech zasadil i děj své nejslavnější opery Čarostřelec.

Poslední operu Tři Pintové na libreto Theodora Hella stačil pouze rozpracovat. Dokončení se na přání skladatelova vnuka Carla ujal v roce 1877 Gustav Mahler. Doplnil hudbu z jiných Weberových prací a přidal vlastní, založenou na Weberových tématech. Mahler dirigoval světovou premiéru opery 20. 1. 1888 v Lipsku a o sedm měsíců později, 18. srpna téhož roku, ji uvedl v Novém německém divadle (dnes Státní opera Praha).

Zápletka opery využívá oblíbené záměny osob, v tomto případě dokonce trojí: za bohatého neotesaného statkáře Dona Pinta se postupně vydávají dva mladíci, Don Gaston a Gomez. Úspěšně překazí Pintovy námluvy u krásné Dony Clarissy, která miluje Gomeze. Že opera skončí happy endem, netřeba dodávat.

Předpremiéra 22. 12. 2011 se koná v roce stého výročí úmrtí Gustava Mahlera.

Jednoaktová opera z prostředí sicilského venkova, Sedlák kavalír (Cavalleria rusticana) Pietra Mascagniho (1863 – 1945) je považována za základní dílo italského verismu, jímž na jeviště vstoupily postavy ze současného života, lidé z drobných poměrů a nižších sociálních vrstev. Po premiéře 17. 5. 1890 v římském Teatro Costanzi přichystalo publikum Mascagnimu nekonečné ovace a Sedlák kavalír se rozlétl vítězně světem. To podnítilo tehdy téměř neznámého Ruggiera Leoncavalla (1857 – 1919) ke zkomponování opery ve stejném stylu – a i pro něho znamenala premiéra jeho Komediantů 21. 5. 1892 v milánském Teatro dal Verme okamžitý úspěch. Oba tituly spojuje téma vášnivé lásky a smrtelné žárlivosti končící vraždou. V Sedláku kavalírovi se lehkomyslná Lola nechce vzdát svého někdejšího milence Turrida, zasnoubeného se Santuzzou. Lolin manžel Alfio vyzve Turidda na souboj, v němž ho zabije. Neméně tragické vyústění mají i Komedianti, příběh stárnoucího herce Cania, který se dozví o nevěře své mladé ženy Neddy a z pomsty zabije ji i svého soka. Není divu, že obě díla začala být záhy uváděna v jednom večeru – poprvé se tak stalo v roce 1893 v římském Teatro Costanzi – i když byla a jsou spojována i s jinými díly v nejrůznější, někdy bizarní kombinace. Nahrávka proslulé Caniovy árie Vesti la giubba (Směj se, paňáco) v podání Enrica Carusa se stala první gramofonovou deskou na světě, která přesáhla milion prodaných výlisků. Oba tituly se zapsaly i do historie technického pokroku: 13. 1. 1910 se uskutečnil první rozhlasový přenos opery na světě, a to představení těchto oper v Metropolitní opery v New Yorku; Santuzzu zpívala Ema Destinnová, Cania Enrico Caruso.

Obě opery zaujaly okamžitě i ředitele pražských oper, Národního divadla a Nového německého divadla (dnes Státní opera Praha). Na uvedení novinek v Praze mělo podle platné konvence přednost Národní divadlo, ale ředitel Angelo Neumann si vyžádal podstatné zkrácení předepsané lhůty na provedení v Novém německém divadle: Sedlák kavalír zde zazněl už 18. 4. 1891, Komedianti 16. 4. 1893. K jejich obvyklému spojení přistoupil Neumann poprvé 14. 5. 1893; oba tituly zde dirigoval i Pietro Mascagni (6. 1. 1925). V éře Smetanova divadla došlo k jedinému nastudování, nejprve Komediantů (7. 2. 1965), o rok později (5. 3. 1966) Sedláka kavalíra ve spojení s Komedianty.

Taneční hororová love story

Z temných koutů pařížské Opery se ozývá hlas, který volá mladičkou baletku Christinu Daaé a povzbuzuje její mimořádný talent. Málokdo ví, že onen tajemný hlas patří Fantomovi, znetvořenému géniovi, jenž bloudí spletí katakomb... Baletní soubor přichází s další lahůdkou, romanticky laděným příběhem na motivy románu Gastona Lerouxe Le Fantôme de l’Opéra. V čele realizačního týmu stojí Libor Vaculík, jenž tento vzrušující námět, známý i z muzikálové verze Andrewa Lloyda Webbera, zasadil do specifického baletního prostředí. Tanečně-herecké party Raoula, Christiny, Fantoma a dalších hrdinů představují další náročnou zkoušku sólistů i celého souboru. Atraktivní látka v hudebním zpracování Petra Maláska a v choreografii Libora Vaculíka má veškeré předpoklady oslovit domácí i zahraniční diváky. Původní premiéra úspěšné inscenace se uskutečnila 10. 4. 2008.

Pravděpodobně nejslavnější španělský román Don Quijote de la Mancha, jehož autorem je renesanční básník, spisovatel a dramatik Miguel de Cervantes, inspiroval tisíce literárních, hudebních, divadelních i filmových děl. V operních a operetních dílech ho zhudebnilo více než 50 skladatelů, od Franceska Contiho (Vídeň 1719) a Antonia Caldary (Vídeň 1727), přes Giovanniho Paisiella (Neapol 1769), Wilhelma Kienzla (Berlín 1898) k Julesi Massenetovi (Monte Carlo, 1910), Richardu Heubergerovi (Vídeň 1910) a Stanislavu Moniuszkovi (Varšava 1923). V baletu se Don Quijote objevil poprvé ve Vídni, roku 1740 jako dílo baletního mistra Franze Hilverdinga a roku 1768 jej s hudbou Josepha Starzera uvedl reformátor baletu Jean-Georges Noverre.

Slavný klasický balet vídeňského skladatele, dirigenta a houslisty Ludwiga Minkuse na motivy Cervantesova románu, zhudebňující především milostný příběh Kitri a Basila, byl poprvé uveden v moskevském Velkém divadle 26. 12. 1869 v choreografii Maria Petipy a od té doby se v nesčíslných podobách vrací na všechna světová jeviště. O 33 let později, v roce 1902, spatřilo svět nové nastudování významného reformátora baletu té doby – Alexandra Gorského, které mělo vždy velký úspěch u publika a doposud se hraje na velkých divadelních scénách.

Státní opera Praha uvede klasickou verzi Maria Petipy a Alexandra Gorského v nastudování dlouholetého sólisty baletu Národního divadla v Praze Jaroslava Slavického, v současné době ředitele Taneční konzervatoře hl. m. Prahy.

Francouzský skladatel Charles Louis Ambroise Thomas, jehož život obsáhl téměř celé 19. století (1811 – 1896), napsal dvacet oper. Nesmrtelnost mu zajistily dvě, Mignon a Hamlet. Popularita jeho prvních sedmnácti oper – převážně tak zvané opéras-comiques, kde se střídala hudba s mluvenými partiemi – nebyla trvalá a také nepřesáhla hranice Francie. Na svůj první velký úspěch, který mu přinesla až opera Mignon, musel tak Ambroise Thomas čekat plných 35 let, do roku 1866, kdy mu bylo 55 let. Námět – příběh o Mignon z Goethova románu Vilém Meister, léta učednická – vzešel od dvou renomovaných francouzských libretistů Julese Barbiera a Michela Carré. Premiéra se uskutečnila v pařížské Komické opeře 17. 11. 1866 a byl to naprostý triumf. Císař Napoleon III., který se zúčastnil 22. reprízy, byl dílem tak nadšený, že nařídil, aby byla opera hrána 15krát během Světové výstavy v Paříži v roce 1867. Výstava se uskutečnila od 1. 4. do 31. 10. a 18. 7. Mignon dosáhla 100. představení.

V českých zemích byla opera poprvé uvedena už v roce 1869 ve Stavovském divadle v Praze. V Novém německém divadle, dnešní Státní opeře Praha, byla Mignon poprvé provedena 5. 5. 1889 a ještě v témže měsíci zde v titulní roli hostovala slavná švédská sopranistka Sigrid Arnoldson. Po 2. světové válce se v Praze Mignon na repertoáru neobjevila až do roku 1992. 1. dubna 1992 zahájila svou samostatnou existenci Státní opera Praha a Mignon se stala jejím prvním nově nastudovaným titulem (premiéra 23. 5. 1992).

Slavnostní koncert

Wagnerovy opery se staly hlavní složkou repertoáru, který vybudoval v Novém německém divadle (dnes Státní opeře Praha) jeho první ředitel Angelo Neumann, osobní přítel Richarda Wagnera. Během své éry (1888 – 1910) uvedl v Novém německém divadle více než 600 představení Wagnerových oper, pořádal pravidelné jarní a podzimní wagnerovské cykly, s operami bayreuthského Mistra podnikl i turné do Ruska. V dalších etapách Nového německého divadla o wagnerovský kult pečovali především šéfdirigenti Alexander Zemlinsky a Georg Széll. V éře, kdy budova nesla název Smetanovo divadlo, které bylo součástí Národního divadla, byly na zdejším jevišti realizovány nové inscenace oper Bludný Holanďan (1959, 1986), Lohengrin (1964), Mistři pěvci norimberští (1978, 1982), Zlato Rýna (1975) a Tannhäuser (1955). Během roční existence Smetanova divadla jako autonomní instituce byl nově vypraven Rienzi (1991). Zcela již samostatná Státní opera Praha (od 1. 4. 1992) se programově přihlásila mj. k odkazu Nového německého divadla. Jedním z prvních kroků se stalo nastudování Tannhäusera (premiéra 10. 4. 1993), o čtyři roky později následoval Lohengrin (17. 5. 1997), Valkýra (koncertní uvedení 1. 6. 1998) a po delší přestávce Bludný Holanďan (29. 5. 2008). V roce 2010 dochází k významné události – symbolickému návratu Wagnera do budovy, jejímž byl v padesátileté éře Nového německého divadla prominentním autorem: na 1. balkoně historické budovy byla odhalena skladatelova busta. Stalo se tak 20. 5. 2010 v den premiéry opery Tristan a Isolda v nastudování významného britského dirigenta Jana Lathama-Koeniga. Záštitu nad inscenací převzala Společnost Richarda Wagnera Praha, která se Státní operou Praha vytvoření busty spolufinancovala. Odhalení busty bylo jakousi předehrou k wagnerovskému kongresu v roce 2012. Matiné Pocta Richardu Wagnerovi II se 20. 5. 2012 uskuteční jako slavnostní zakončení tohoto kongresu.

Matiné ke slavnostnímu zakončení Kongresu Richarda Wagnera

Wagnerovy opery se staly hlavní složkou repertoáru, který vybudoval v Novém německém divadle (dnes Státní opeře Praha) jeho první ředitel Angelo Neumann, osobní přítel Richarda Wagnera. Během své éry (1888 – 1910) uvedl v Novém německém divadle více než 600 představení Wagnerových oper, pořádal pravidelné jarní a podzimní wagnerovské cykly, s operami bayreuthského Mistra podnikl i turné do Ruska. V dalších etapách Nového německého divadla o wagnerovský kult pečovali především šéfdirigenti Alexander Zemlinsky a Georg Széll. V éře, kdy budova nesla název Smetanovo divadlo, které bylo součástí Národního divadla, byly na zdejším jevišti realizovány nové inscenace oper Bludný Holanďan (1959, 1986), Lohengrin (1964), Mistři pěvci norimberští (1978, 1982), Zlato Rýna (1975) a Tannhäuser (1955). Během roční existence Smetanova divadla jako autonomní instituce byl nově vypraven Rienzi (1991). Zcela již samostatná Státní opera Praha (od 1. 4. 1992) se programově přihlásila mj. k odkazu Nového německého divadla. Jedním z prvních kroků se stalo nastudování Tannhäusera (premiéra 10. 4. 1993), o čtyři roky později následoval Lohengrin (17. 5. 1997), Valkýra (koncertní uvedení 1. 6. 1998) a po delší přestávce Bludný Holanďan (29. 5. 2008). V roce 2010 dochází k významné události – symbolickému návratu Wagnera do budovy, jejímž byl v padesátileté éře Nového německého divadla prominentním autorem: na 1. balkoně historické budovy byla odhalena skladatelova busta. Stalo se tak 20. 5. 2010 v den premiéry opery Tristan a Isolda v nastudování významného britského dirigenta Jana Lathama-Koeniga. Záštitu nad inscenací převzala Společnost Richarda Wagnera Praha, která se Státní operou Praha vytvoření busty spolufinancovala. Odhalení busty bylo jakousi předehrou k wagnerovskému kongresu v roce 2012. Matiné Pocta Richardu Wagnerovi II se 20. 5. 2012 uskuteční jako slavnostní zakončení tohoto kongresu.